„Vážně má teplotu? Vždyť ještě ráno byl úplně v pohodě!“ „Blinká a má průjem? No to musela sníst tady něco u vás, to určitě z domu nepřinesla!“ „Jak to myslíte, že kašle jako tuberák? To není možné, vždyť jsem ho ráno sama chystala a určitě byl v pořádku.“ „A vy jste mi volali už dopoledne, že je dceři zle??? No to pardon, já jsem měla důležité jednání, nemůžu v práci telefonovat.“ Neříká vám to něco? Já tohle slýchávám ve školce při vyzvedávání dětí velice často. A přiznávám, krev ve mně v tu chvíli bublá jako vařící polévka. Tyto vyzvedávané děti vypadají většinou jako chvilku před kolapsem a opravdu lze jen těžko uvěřit, že „ještě ráno byly úplně v pořádku“.

Tak nějak už si začínám zvykat, že když si něco dokážu vysnít do nejmenšího detailu, zřejmě už pak na realizaci snu nemám nárok a všechno jde úplně jinak, než by mělo. Můj perfektní plán na perfektní září selhal hned druhý týden provozu školky. Hádejte proč? Nebudu vás napínat, choroby jsou opět tady.

Když bylo Haničce 17 měsíců, onemocněla jsem silným zánětem močových cest a pan doktor řekl, že léky, které mi předepisuje, jsou s kojením neslučitelné, nicméně můj zdravotní stav mu jinou volbu léčby neumožňuje a dcera už by ve svém věku bez mateřského mléka fungovat mohla. Měl pravdu, samozřejmě. Dcerka už se u prsu spíše uklidňovala, než živila a ty dva denní intervaly – ráno a večer – nemohly stát v cestě mému zdraví. No jo, jenže od ukončení kojení se spustila lavina nemocí, kterým najednou Hanička musela odolávat sama za sebe. Zatímco jako kojená nepoznala ani rýmu, po odstavení bylo zřejmé, že budování vlastní imunity nebude pro mou holčičku úplně nejsnazší cestou. 

Další rok jsme více méně strávili u paní doktorky, nejčastěji s kašlem. Běžně dostupné léky nezabíraly a ty na předpis paní doktorka nasazovala po dlouhém uvažování, co jsme ještě neměli, co už jsme dlouho neměli a co mít ještě smíme. Po řadě vyšetření a konzultací s jinými lékaři se nekoná nic strašného, spíš smolného. Dvě alergie (bříza a pelyněk), které se ovšem táhnou téměř celý rok, ve 4 letech zjištěn reflux, díky kterému žaludeční šťávy vypalují Haničce krček vevnitř a ona pak kašle, a lehká inklinace k astmatu. Pár jednotlivě neškodných problémků a dohromady z toho máme dítě, které většinu roku škaredě kašle a vypadá vyčerpaně. Trochu pomohlo nechat odstranit zvětšené nosní mandle, ale úplně zdravou Haničku kromě letních měsíců prostě nemám. Za to mám plnou krabici sirupů a léků, inhalátorů a bylinkových čajů a vědomostmi kolem toho všeho už začínám aspirovat na funkci lékárníka. A taky mám věrnostní kartu z naší blízké lékárny. Tam nás mají moc rádi, necháváme tam solidní částky téměř každý měsíc. No a já stále čekám a čekám… Čekám na podzim, který Hanička prožije ve zdraví a od kterého už to tak zůstane napořád… Nebo alespoň na půl roku.

Dalo by se to vyřešit, jistě. Nedávat Haničku do kolektivu nemocných dětí. Ale jak? Letos je naposled ve školce, příští rok už ji čeká základní škola. Povinná školní docházka bude ještě větší peklo. A pokud se nesrovná s okolím už teď, pak to bude o to těžší. Takže nezbývá, než ji znovu a znovu vodit mezi ostatní děti a doufat, že těch s bacily tam bude co nejméně, ať se aklimatizuje co nejsnadněji.

Ale proč to píšu? Koho by zajímaly peripetie s kašlem u nějakého dítěte? Vždyť to zná každý, ne? No, možná ne a těm jsem chtěla dát možnost tzv. nakouknout pod pokličku. Jsou totiž šťastné maminky, jejichž děti párkrát za rok dva dny trošičku zakuckají a jinak nevadí horko, zima, vlhko, sucho, mokré vlasy nebo ponožky, … Těm ze srdce gratuluji a upřímně závidím. Sama se totiž řadím do té druhé skupinky maminek, které stejně jako já strávily příliš mnoho nocí s dusícím se dítětem na klíně, kdy jednou rukou odměřovaly sirup nebo odstříkávaly první dávku inhalátoru do vzduchu a druhou měřily teplotu a hladily po vlasech se slovy, že za chvilku bude dobře. Maminky, které se strašně bojí, kde zas lítá jaký bacil, protože je jim jasné, že to jejich vysmáté šťastné dítě určitě brzy nějaký chytí a začne další domácí kurýrování.

Divíte se mi, že se tolik mračím na rodiče ve školce nebo v dětských herničkách, kteří své na první pohled dost nemocné dítě v klidu převléknou do tepláčků a trička a vypustí je mezi ostatní děti, a pak odejdou do práce, na kafíčko s kamarádkou, udělat si nehty či na nákup? Je mi jedno, kam jdou, ale jediná správná možnost by měla být jít s nemocným dítětem k lékaři nebo domů marodit. Všechny ostatní možnosti jsou sobecké a neakceptovatelné.

Všichni chceme mít zdravé a spokojené děti, všichni chceme plnit pracovní povinnosti nebo jiné závazky. Zodpovědný přístup k nemoci ulehčí nejen ostatním rodičům a dětem, ale především i vlastnímu dítěti, které se určitě vyléčí rychleji doma v klidu, než mezi dalšími dětmi v cizím prostředí. Pojďme přestat používat výmluvy, předávat si mezi sebou pomyslnou cenu Thálie za hlavní roli v krátkometrážním filmu „Upřímný údiv“ a vyjděme si vstříc. Mít dítě je jako manželství. Musíte tu pro něj být v dobrém i ve zlém. A v nemoci potřebuje Vás a Vaši péči, ne paní učitelku a Váš nedostupný telefon.

Krásný, poklidný a ve zdraví prožitý zimní čas vám všem maminkám i vašim dětem přeje Jitka, toho času po třech týdnech se dvěma marody doma opět na dopoledne volná.