Před časem kamarádka na facebooku oznámila: „Bude nás pět.“ Strhla se vlna gratulací. Další dvě kamarádky přivedly nedávno na svět třetí holčičku. Přišly další gratulace. Jaká je ale skutečnost? Co si gratulanti opravdu myslí, když oznámíte očekávání či příchod třetího dítěte? Je v dnešní době ještě ‚v normě‘ mít tři děti nebo je to ‚moc‘? Ještě nedávno jsem v tom měla jasno. Jedno dítě je málo, dvě akorát. Pak do práce, aby člověk na té mateřské nepřišel o rozum, a možná za pár let třetí. Čtyři je určitě moc.

Mám dvě děti. Nastoupila jsem do práce. Na pár měsíců, abych si odpočinula. Za tři měsíce čekáme třetí dítě. Mezi nejmladším a nejstarším bude rozdíl pět let. Nedala jsem zprávu o těhotenství na facebook. Ohlasy byly skutečné. Někdo byl zaskočen, někdo si pomyslel, že jsme blázni, někdo nás obdivoval. Po prvotním šoku nakonec všichni gratulovali.

A pak přišly otázky, bez kterých by to těhotenství snad ani nebylo ono, hlavně to třetí.

1) Co budete dělat?

No co? Jak nejlíp to budeme umět, vychováme tři děti. U nás bylo rozhodnutí jasné. Děti jsou zázrak a když tady mají být, tak tady budou. Jednou mi někdo řekl, že děti si vybírají své rodiče. Dívají se z nebe a vyberou si pro sebe ty nejlepší. A je krásný tomu věřit. Minimálně v případě dětí, která jsou pro nás překvapením.

2) Bylo to plánovaný?

Tuhle otázku jsem u prvních dvou těhotenství nedostala. Teď se ptal skoro každý. Nejhorší otázka, která může padnout. Nejvíc si vážím těch, co ji nepoložili. Když už to musí být, pro rodiče, kteří se sami musí vypořádat s náhlou změnou situace, by určitě bylo přijatelnější něco jako: „Bylo to překvapení?“ Jiná otázka, stejný dotaz.

3) A víte, co to bude?

Ano, víme. Bude to dítě, miminko. Ale to zvědavcům nestačí. Můžete to tutlat a říct, že nevíte. Někteří rodiče se opravdu nechávají překvapit. Já bych to nevydržela. Čekáme třetího chlapečka. A reakce? Někdo se škodolibě usmál, někdo politoval. Většina ale hned hledala výhody. Kluci podědí oblečení, nemusíme dělit pokojíčky, nebudou utrácet za make-up, nepřijdou domů těhotní…

Co mě v tomto těhotenství překvapilo, byl zájem cizích lidí. Několikrát se mi stalo, že mě oslovila cizí starší paní s přáním, ať je to holčička. Viděla jsem ty jejich pohledy: dva kluci (případně i manžel) a moje břicho a tu naději, která s přáním přicházela. A pak jejich soucitný pohled, když jsem hrdě odpověděla, že to bude třetí kluk. Zajímavé na tom je, že těhotným kamarádkám s holčičkami nikdo neřekl: „Tak ať je to chlapeček.“

Na závěr jedna pozitivní. Na glukózovém tolerančním testu se mě sestřička zeptala, jestli čekám první nebo druhý dítě. A já ji překvapila: „Třetí!“ Sestřička se obdivně usmála a řekla: „Tak to jste dobrá.“

Můj nejstarší syn mi minulý týden řekl, že by chtěl, aby byli čtyři. Pro někoho můžou být i dvě děti moc. Já to teď vidím tak, že třeba jednou splním i přání mého syna.