Ještě jako bezdětný pár jsme s partnerem moc rádi poznávali nová místa, ať už tady v České republice nebo v jiných vzdálenějších zemích. Když jsme čekali naše první miminko, hned jsme si dělali plán, jak ho budeme brát všude s sebou a prožívat s ním jeho první velká dobrodružství. A tento plán jsme také dodrželi. Často jsem slýchala otázky typu: „A to vám v autě nepláče?“ nebo „A má to cenu, když se tam stejně jen budete starat o miminko?“ Má. Proto bych se s vámi ráda podělila o pár tipů, které nás na každé cestě podržely.

Za velkou výhodu do začátku považuji to, že jsme se cestování s miminkem nebáli a začali jsme vyjíždět na výlety hned, jak to šlo. Chtěli jsme, aby si naše dcera zvykla hned od začátku a brala to jako normální věc. Tohle nám skvěle fungovalo. Dceři vůbec nevadila třeba autosedačka, ve které si dokázala celkem dlouho vyhrát. Do teď máme v autě velkou zásobu různých hraček, které se obměňují podle věku a zájmů. Naše nejdelší cesta autem trvala okolo devíti hodin a pamatuji si, že nám dcera zaplakala poprvé až za hranicemi Itálie. Určitě v tom hrál roli i bohatý animační program, který jsem na zadní sedačce dceři vytvářela. Ale věděli jsme, že je na delší cesty zvyklá od malička, a to nám opravdu hodně pomohlo.

Další věc, která nám skvěle funguje, je velká motivace. Když plánujeme dovolenou nebo nějaký větší výlet, hodně o tom s dcerou mluvíme, a to dostatečně dlouho dopředu. Ukazuji jí například hotel, moře nebo hřiště, která na nás na místě čekají a povídáme si o tom, jak se na ta místa těšíme a co tam budeme dělat. Teď, když už má malá přes dva roky, je schopná si plánovat, co kde bude dělat nebo jaké hračky si s sebou vezme a ty si pak opravdu zabalí do svého batůžku. Díky takové přípravě pak většinou nezažíváme nepříjemné situace během cesty. Když dcera ví, kam a proč jedeme, je to pro ni úplně jiný zážitek a dokáže i ve svém věku sdílet nadšení s námi.

S tím je spojené také to, že i obsah výletu je přirozeně přizpůsobený dítěti. Snažíme se vybírat takový program, aby to naši holčičku co nejvíce bavilo a mohla se tak těšit na další. Kdybychom vyjeli sami, určitě bychom přidali mnoho míst, které teď s miminkem prostě nejsou na pořadu dne. Když jsme například vyrazili do Vídně, hlavní bod programu byl „Haus des Meeres“ (Dům moře), kde dcera hodiny nadšeně pozorovala obrovské ryby. Místo noční procházky po městě a večeře u vína jsme v sedm hodin uspávali na hotelu malé dítě. A o tom, jak proběhla hotelová snídaně, radši ani psát nebudu. Ale víte co? Byli jsme takhle šťastní.

I když se totiž vždycky vše nepovedlo tak, jak jsme si plánovali, nepřestali jsme. Jsem za to moc šťastná, protože vidím, jak moc to dcerku ovlivnilo. Někdy si vzpomene a poprosí mě, ať pustím sestřih videí z výletů a popisuje nám, co jsme kde dělali a vypraví její oblíbené zážitky. Doma si hraje na koupání v moři, plyšáky vozí lanovkou do hor nebo staví svým figurkám hotelový pokoj a balí jim věci na cestu. Jednou jsme si před spaním společně prohlíželi knížku a objevil se obrázek rodiny, kde jde maminka a tatínek lesem a z tatínkova batohu kouká usměvavé miminko. Když na nás dcera nadšeně zakřičela: „Hele to jsme my!“, jen jsme se na sebe s partnerem podívali a nemuseli jsme si říct jediné slovo.

Michaela