„To bude skvělý mít dvě děti věkově blízko u sebe.“

Přesně tohle jsem si říkala, když jsme se rozhodli mít druhé dítě.  První syn měl tehdy osm měsíců. Přišlo nám to jako skvělý nápad. Já i partner máme několik sourozenců a připadalo nám přirozené mít více dětí věkově blízko u sebe. Otěhotněla jsem, když bylo prvnímu synovi třináct měsíců. Věkový rozdíl mezi dětmi je tedy rok a deset měsíců.

 

První vlna emocí přišla, když jsem zjistila, že čekám druhého chlapečka. Rozplakala jsem se - a ne štěstím. Chtěla jsem holčičku. Pokaždé, když se mě někdo zeptal na pohlaví, odpovídala jsem s hraným úsměvem, že to bude další kluk. Brzy jsem pochopila, že si potřebuju dovolit být smutná a nechat emoce projít, abych se s tím smířila. Jakmile jsem to udělala, na druhého chlapečka jsem se začala těšit.

 

Další vlna emocí přišla, když se nám syn narodil. Myslela jsem si, jak už všechno znám a bude to pro mě jednoduché. Ale opak byl pravdou. Druhé miminko bylo úplně jiné. Od začátku bylo často a dlouho vzhůru a já ho brala jako nějakého vetřelce. Navíc měl pořádnou chuť k jídlu a já ho měla neustále na prsu. Bránil mi být s prvním synem, do kterého jsem už byla zamilovaná téměř dva roky. Pokaždé, když bylo miminko vzhůru, přála jsem si, aby už zase spalo. Jenže to bylo opravdu akční dítě a brzy si začalo dávat jen krátké půlhodinové šlofíky, a ještě k tomu pouze u mě v šátku nebo v jedoucím kočárku. Po prvních pár týdnech, kdy miminko začalo víc vnímat, jsem se do něj teprve opravdu zamilovala. Bylo to to nejveselejší dítě, které jsem kdy potkala a smálo se tak často a tak nahlas, že nešlo se nezamilovat. Brzy jsem ho tedy začala vnímat jako součást rodiny a milovala stejně velké láskou, jako první dítě.

 

I když mě zaplavila nová vlna pocitů, nedokázala jsem si představit, jak náročné je starat se o dvě tak malé děti. Vlastně jsem měla dvě miminka. První syn byl stále velmi nesamostatný a sám nezvládl udělat nic. Neoblékl se, nenajedl se, stále nosil plínky, přes den usínal jenom v kočárku. Hodně často jsem si připadala jako „supermáma“. Kojila jsem miminko a druhou rukou krmila starší dítě. Nebo jsem vezla kočárek se starším a miminko měla v šátku.

 

Upřímně první rok se dvěma dětmi mám dost v mlze. Když se mě někdo zeptal, jaké to je mít dvě děti takhle blízko u sebe, neuměla jsem odpovědět pozitivně. Velkou záchranou pro mě byla velmi blízká kamarádka, která prožívala hodně podobné období, jen měla dvě holčičky. Často jsme sdílely naše zoufalství a předháněly se, kdo na tom je zrovna hůř. Tahle dávka humoru mi hodně pomohla.

 

Zlom nastal až s oslavou prvních narozenin druhého syna. Pořád bylo spoustu náročných chvil, ale taky bylo mnohem více dní, po kterých jsem sice padala do postele rovnou s dětmi, ale cítila jsem se naplněná a šťastná. Po dalším roce kluci začínali být čím dál větší parťáci. Teď když jim je dva a půl a čtyři roky, sedím v herničce a piju v klidu teplý kafe, protože mě ani jeden z nich nepotřebuje.

Kecala bych, kdybych řekla, že už je to naprostá pohoda. Dost často není. Ale s jistotou můžu říct, že mít dvě děti takhle blízko u sobě bylo skvělý rozhodnutí. Dokonce nevylučuju, že by mohlo jednou být i třetí miminko, a to už je hodně pozitivní, ne?

Tereza