Znáte takový ten pocit, kdy vám vaše intuice říká, že je něco jinak? Přesně takhle začala naše cesta, na které máme stále více otázek než odpovědí.

Náš syn je celkově velmi klidné dítě. Nikdy nepotřeboval moc pozornosti a často si vydržel hrát sám. Vývojově byl maličko pomalejší, ale vše vždycky stihl dohnat a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být něco jinak.

Poprvé, kdy jsem měla obavy, že s mým dítětem není něco v pořádku, bylo pár týdnů před osmnácti měsíční prohlídkou. Měli jsme doma od pediatričky Dotazník M-CHAT-RTM, což je screeningový nástroj hodnotící riziko poruchy autistického spektra. U našeho dítěte jsme si nebyli jisti asi čtyřmi body z dvaceti. Malý nám například nechodil ukazovat hračky nebo nehrál hru „na něco“. Ostatních dětí si nevšímal, a když si náhodou někdo všímal jeho, často začal plakat. Nesnesl dotyk od jiného dítěte. Na hřištích chtěl pouze houpat. Pískoviště obcházel obloukem, protože mu vadil písek na ručičkách. Samoobslužné činnosti mu trvaly naučit se velmi dlouho a samostatně jíst začínal až s nástupem do školky. Paní doktorka nás tenkrát test nechala opakovat o půl roku později, a to v jeho dvou letech. U bodů, které předtím nesplňoval, se nám zdálo, že jsme je u něj alespoň občas zaznamenali, a tak test napodruhé vyšel negativně, tedy bez rizika.

Ve dvou letech jsme ale začali řešit, že syn doposud neumí ani jedno slovo. Následovalo vyšetření na foniatrii, kde byl syn nevyšetřitelným. Nicméně jsem si byla jistá, že slyší dobře. Dále jsme absolvovali první sezení u dětského psychologa. Primárně kvůli opožděnému vývoji řeči, ale vnímala jsem zvláštnosti i v jeho chování. Například posedlost dveřmi. Od doby, kdy dosáhl na kliku, nebylo možné, aby otvíral dveře kdokoli jiný. Při větších emocích se bouchal hlavou o podlahu, a to velmi silně. Měl své rituály před spaním, například se musela zavřít vždy všechna okna. Dětský psycholog po vyšetření vyhodnotil, že se jedná pravděpodobně pouze o opožděný vývoj řeči, jinak měl být syn v pořádku s tím, že kontrolu budeme opakovat. O půl roku později většina těchto zvláštností vymizela nebo se utlumila a syn se začal hezky rozmlouvat.

Ve třech letech nastoupil do mateřské školy. Adaptace se na začátku zdála velmi úspěšná. Chlapeček se do školky těšil a chodil každý den s úsměvem. Po třech týdnech docházky se ale začala situace měnit. Syn měl ve školce takové záseky, že nevěděli, co s ním. Když jsme potkaly děti z jeho třídy mimo mateřskou školu, schovával se za mě a za žádnou cenu s nimi nechtěl navázat kontakt. Doma měl často silné výbuchy vzteku. Přestal chtít chodit k prarodičům, které do té doby miloval a byl zvyklý u nich přespávat. Poslední kapka byla, když mi před dveřmi třídy plakal, že tam nechce a nebylo možné ho dostat z mé náruče. Situaci jsem probrala s dětským psychologem a bylo nám doporučeno nástup o pár měsíců odložit. Protože jsem byla doma s druhým dítětem, mohla jsem mu tento odklad v klidu dopřát.

Nový nástup do školky jsme úspěšně zvládli v dubnu, kdy chodil na dvě dopoledne v týdnu. Nyní mu jsou 4 roky a 4 měsíce a do školky chodí s nadšením. Sice jen na 3 dopoledne v týdnu, ale i tak díky skvělému přístupu paních učitelek dělá velké pokroky. Samy paní učitelky vidí rozdíly mezi ním a ostatními dětmi a svůj přístup k němu upravily tak, aby mu tam bylo dobře. A to je pro nás obrovská výhra.

Žádnou diagnózu zatím nemáme a pravděpodobně mít dlouho nebudeme. Čeká nás ještě dlouhá cesta plná nejistoty a zjišťování, jakým způsobem se náš syn bude vyvíjet. Pořád máme naději, že by na spektru vůbec být nemusel. Ale co vím jistě, že tohle všechno neřešíme zbytečně. Ať náš příběh dopadne jakkoli, vím, že pro něj děláme maximum už od samého začátku.

Tereza