Když jsem čekala svoje první miminko, vůbec jsem na to nebyla připravená. S partnerem jsme spolu byli sotva třičtvrtě roku, když se mi na testu objevily dvě čárky. Oba nás to dost vzalo. Každý jsme měli spoustu jiných plánů. Sotva jsem měla dostudovanou školu, chtěla jsem se konečně postavit na vlastní nohy, začít více cestovat, užívat si opravdový dospělý život. A miminko do mých plánů rozhodně nezapadalo. Děti jsem vždycky chtěla a mít rodinu byl vždy můj sen. Ale ne teď. Na to, že jsem těhotná jsem si ale postupem času zvykla a začala se těšit na první dítě.

Už v těhotenství jsem se ale cítila sama. Žádná z mých nejbližších kamarádek zatím děti neměla a na všechny nové a neznámé pocity jsem byla sama. I když mi byl partner obrovskou oporou, jako muž nedokázal pochopit, co přesně prožívám. Po narození dítěte jsem zažívala neskutečné pocity zamilování a štěstí. S láskou jsem na své miminko koukala do postýlky a nemohla uvěřit, jak moc tohle stvoření můžu milovat. Přicházely ale i ne tak příjemné pocity. Například žárlivost. Obrovská žárlivost na partnera, že on se svého života zas tolik vzdát nemusel. Neuměla jsem přijmout to, že z mého starého já už nic není. Že nemám samu sebe ani chviličku pro sebe. Že partner může kdykoli odejít a nemusí se stresovat, jestli po něm někdo bude plakat. Než jsem tenhle pocit pochopila a přijala, vznikaly mezi námi hádky z maličkostí. Uvědomila jsem si, že často, když někam odcházel, mnohokrát jsem si našla důvod proč se naštvat nebo vyvolat hádku.

Neznala jsem žádnou jinou maminku, se kterou bych mohla sdílet všechny pocity, které mě tížily. Až do doby, kdy jsme se přestěhovali. Získala jsem tu nejlepší sousedku, kterou jsem si mohla přát. Hned od prvního setkání jsem věděla, že jsme podobně nastavené. Sdílely jsme spolu všechny radosti, ale hlavně starosti mateřství. Mohla jsem jí kdykoli cokoli říct a věděla jsem, že to pochopí. A právě tahle spřízněná duše, která si stěžovala úplně stejně jako já, mi neskutečně pomohla. Poprvé jsem se jako máma necítila tak sama. Nakonec jsme spolu byly ve stejný čas podruhé těhotné a prožívaly i tohle období společně.

S druhým dítětem už jsem vše prožívala maličko jinak. Věděla jsem, že čas, kdy mě dítě nebude nonstop potřebovat, jednou přijde. Že to nebude trvat navěky. Už jsem nepociťovala tolik žárlivost jako v prvním případě. Už jsem nebyla sama, ale měla jsem vybudovanou „matka komunitu“ s podobně naladěnými ženami. Tentokrát jsem však začala vnímat, že jsem už „jen“ matka. Byla jsem tou dobou tři roky na rodičáku a chtěla jsem zase víc. Chtěla jsem se dozvědět, kdo jsem, kromě role mámy. A tak začala moje cesta sama za sebou.

Zahájila jsem jí prvními terapiemi. Po každé hodině s terapeutkou jsem se cítila vždy skvěle a o kousek blíž sama k sobě. A také jsem po každé terapii měla ohromnou chuť na víno, abych to všechno vstřebala. Najednou mě někdo ve všem chápal. Poslouchal moje problémy a nabídl mi jiný pohled, který já jsem neviděla. Byla jsem slyšená a žádný z mých pocitů nebyl špatně. Začínala jsem nabývat ztraceného sebevědomí a můj život zase někam směřoval.

Také jsem se vrátila ke sportu. Po čtyřech letech, kdy jsem ze sportovního života úplně vypadla, jsem narazila na skupinku lidí, které skvěle zapadli do mé krevní skupiny. Kromě sportu a endorfinů vyplavených na konci tréninku, s nimi byla velká sranda a hlavně – většina z nich neměli děti.

S terapiemi a objevováním sama sebe pokračuji do teď. Mám pocit, že v mých necelých třiceti letech teprve opravdu přicházím na to, kdo opravdu jsem. Mám stále spoustu nevyřešených otázek, ale s každým novým zjištěním o sobě se cítím mnohem více sebevědoměji a svobodněji. Vlastně se mi tahle verze sama sebe začíná líbit mnohem víc než ta před mateřstvím. A to je skvělý pocit.

Tereza